Šedé dny jsou ty tam. Zářivé barvy pulsují všude kolem a já
se konečně dokážu znovu usmívat, aniž by to bolelo. A co víc, dokážu znovu
ventilovat svoje pocity. S velkým vděkem přijímám fakt, že se znovu
poznávám.
Za posledních dvanáct měsíců jsem prožila velké množství
extrémních nálad a prožitků. Byla jsem potřetí v životě uvězněná
v blázinci a pak se znovu učila žít v realitě všedních dnů. Pošlapané
sebevědomí a nulová sebeúcta, nízká schopnost komunikace s okolím, zablokované
pocity, nechuť k životu… to vše mi znemožňovalo „normálně“ fungovat.
Chtěla jsem to všechno změnit, ale chyběla mi energie a netušila jsem, jak
začít. Sebelítost se ještě umocnila zlomeným srdcem a zklamáním ze sebe sama.
Byla jsem na dně.
Stěhování na venkov pro mě nebylo žádnou novinkou, je to už
třetí pokus, co se snažím žít právě v tomhle domě. Je tu klid a pohoda, což
očividně bylo to, co jsem tentokrát potřebovala. Deprese nějakou dobu ještě
přetrvávala. Pasivita a zoufalství nebyla vůbec dobrá kombinace, ale všechno má
svůj čas. Nenásilným působením mých sluníčkových spolubydlících jsem mohla
malými krůčky stoupat do pomyslného kopce, který byl tedy příšerně zdlouhavý a až
nesnesitelně mírný.
Zlomovým okamžikem se ukázalo být jedno odpoledne, kdy jsme
si málem vyřvali hlasivky pokřikem „kontryhel ostrolaločnatý“ … No, zkuste to
zakřičet fakt nahlas, tak zvláštně to uvolňuje! Jak kdyby ostrý lalok
kontryhelu mocně demoloval blokády v srdci, ty zdi z šedých cihel, co
nejdou nijak přeskočit ani obejít a jen tak něco s nimi nehne.
Konečně můžu s opatrností říct, že moje nemoc je
stabilizovaná. Konečně se cítím dobře a konečně si toho vážím. Jupí!